Provoz

Bioplynové stanice jsou zařízení, která fungují z velké části automaticky a obsluha má spíše kontrolní funkci. Důležité je zajistit pravidelný přísun substrátu, aby byla zajištěna stabilní produkce bioplynu. Přibližně dvakrát za sezónu je nutné odvést fermentační zbytek (digestát) na pole. Na odvozu digestátu se většinou podílí zemědělci, kteří nakonec digestát na svá pole použijí.

Zemědělské bioplynové stanice používají jako substrát pro výrobu bioplynu většinou kukuřičnou, řepnou nebo travní siláž. Aby byl zajištěn přísun suroviny po celý rok, jsou tyto suroviny skladovány někde poblíž bioplynové stanice, odkud jsou pravidelně naváženy ke zpracování.

U odpadových bioplynových stanic je tomu jinak. Biologicky rozložitelný odpad není povětšinou možné skladovat a proto je ke zpracování navážen průběžně. Po přivezení putuje rovnou do procesu zpracování.

Vliv provozu bioplynových stanic na okolí

Proces anaerobní fermentace - neboli rozklad organické hmoty je kompletně přírodním procesem a běžně se v přírodě vyskytuje. Probíhá za normálního tlaku, teploty asi 36 stupňů celsia a bez přístupu vzduchu, v hermeticky uzavřených nádobách. Z tohoto ohledu tedy nehrozí žádné trvalé chemické či biologické zamoření okolí při případné havárii. Bioplyn vzniká v hermeticky uzavřeném prostoru bez přístupu vzduchu a je odváděn přímo ke spálení například do kogenerační jednotky. 

Největším zdrojem hluku v bioplynové stanici je kogenerační jednotka, která je však odhlučněna, aby splňovala přísné hlukové normy Krajské hygienické stanice i pro noční provoz. Stejné kogenerační jednotky jsou často umísťovány v kotelnách na sídlištích, aniž by obyvatelé okolních domů o jejich existenci věděli.

Riziko zápachu

Obavy obyvatel z okolí chystaných bioplynových stanic většinou souvisí se zápachem. Správně provozovaná bioplynová stanice nezapáchá a proti úniku zápachu je zabezpečena. Pokud některá bioplynová stanice zapáchá, ukazuje to buď na porušování provozního řádu obsluhou stanice nebo na špatně fungující technologický proces. 

Zemědělské bioplynové stanice většinou zpracovávají cíleně pěstované energetické plodiny ve formě siláže. Siláž bývá běžně skladovaná v blízkosti bioplynové stanice. Aby nedocházelo ke znehodnocování siláže, musí být co nejméně vystavena vzduchu. Z toho důvodu je siláž zakrytá plachtou, která zároveň zabraňuje úniku pachových látek ze siláže do vzduchu. Další běžnou surovinou pro zemědělské bioplynové stanice jsou živočišné odpady jako kejda nebo hnůj. V tomto případě bioplynové stanice pozitivně přispívají k eliminaci zápachu, protože tyto zapáchající materiály jsou procesem fermentace rozloženy a při pozdější aplikaci na pole již nezapáchají, narozdíl od současné praxe, kdy je na pole aplikovaná tzv. "surová" kejda..

Odpadové bioplynové stanice přijímají z hlediska zápachu rizikovější materiály než zemědělské stanice, proto musí být podstatně lépe vybaveny systémy pro eliminaci zápachu. Základem je uzavíratelná a odvětrávaná příjmová hala s uzaviratelnou příjmovou jímkou. Veškerý vzduch z vnitřku přijmové haly je odsáván a buď pálen v kogenerační jednotce nebo čištěn v biofiltrech. Účinnost biofiltrů je okolo 95 % a přečištěný vzduch je už na hranici areálu lidskými smysly nepostřehnutelný.

Následující schéma znázorňuje proces zpracování bioodpadu v odpadové bioplynové stanici. Celý proces je uzavřený, zatížený vzduch z vnitřku bioplynové stanice je před vypuštěním do atmosféry čištěn v biofiltrech.

Návoz surovin do odpadové bioplynové stanice také má svůj řád, aby nedošlo k úniku zápachu do okolí otevřenými vraty příjmové haly. Příjmová hala i příjmová jímka má svá uzavíratelná vrata. Po nájezdu automobilu s bioodpadem se vrata příjmové jímky otevírají až tehdy, kdy jsou zavřená vrata příjmové haly. Proces návozu bioodpadu znázorňuje následující schéma. Postup návozu surovin byl nafocen v odpadové bioplynové stanici v rakouském Zwentendorfu.